login:
heslo:
přihlášení  (registrace)
neodhlašovat

 


Blogy   << zpět
Postrach silnic
Autor: Mlok

Od malička žiju v Praze, což má asi vliv na to, že řídit auto jsem nikdy nepovažovala za nutnou dovednost. Přecejen "emhádéčkem" se v Praze člověk dostane v rozumném čase skoro kamkoliv. Řidičák jsem si udělala až na Pepovo naléhání skoro ve třiceti letech. Už v autoškole jsem moc nezapadla mezi stádečko maturantů, natěšených, až budou moci samostatně brázdit pražské ulice. Já rozhodně nijak natěšená nebyla.

Každý mě uklidňoval, že řízení si časem oblíbím a brzy se bez auta neobejdu. Já se zatím děsila pokaždé, když mě okolnosti a Pepa donutili sednout za volant. A časem se to nikterak neměnilo, spíš se to zhoršovalo s každou delší řidičskou odmlkou. Když přišly děti, šlo moje řízení do kytek úplně, neb jsem  předpokládala, že každé moje usednutí za volant z nich dělá potencionální sirotky (o řízení s dítětem v autě jsem odmítla byť jen uvažovat :))

Navíc jsme si s druhým dítkem pořídili Mondeo místo Fabie. Bylo to jako vyměnit kormidlování rybářské loďky za řízení trajektu :)

Pak přišla moje státnice. A já v nouzi nejvyšší slíbila vesmíru, že když se stane zázrak, já se za deset dní naučím na veřejnou státnici tak abych prošla, tak budu každý týden aspoň chvíli řídit. Zázraky se dějí - ale sliby se mají plnit a já tak každý týden s maximální nechutí dojela aspoň do Kauflandu a zpátky.

Problém nastal v září, kdy Šimon nastoupil do školky. V prvotní euforii, že se Šimon dostal do tak skvělé a úžasné školky, jsem nějak přehlédla tu drobnou zákeřnost: Šimonek se bude do té školky muset dvakrát týdně také nějak dostat. A je logické, že ne pokaždé to Pepa časově zvládne.

 

Takže jednou nastal TEN den, kdy bylo nutné, abych dělala Šimonkovi taxikáře já.

Ráno jsem nebyla schopna pozřít ani sousto. Situace byla komplikovanější ještě o to, že jsem měla vyzvednout cestou holčičku Klaudinku s jejím tatínkem, který byl dočasně bez auta.

Přehrávala jsem si spoustu katastrofických scénářů. Co když to bude někde rozkopaný? Co když bude zácpa před tím kruháčem, co je v kopci? Co když zaparkuju tak, že pak nevyjedu?

Šimonek mi taky moc nepomohl, uzemnil mě už dotazem při vyjíždění: "Mamí, a ty taky umíš žídit?" Neumím, broučku, ale to se nesmí říkat nahlas, myslím si pro sebe a pekelně se soustředím, abych vyjela z vrat, aniž bych zdemolovala vrata a/nebo auto.

Cestu pak potomek komentoval hláškami typu "Tatínek jede lychle lychle, pšidej benžín!" a "A mamí, ploč nás to autíčko pšedhonilo?" "Jedu podle předpisů, sluníčko," cedím mezi zuby a šinu se padesátkou, což opravdu znamená, že nás spousty autíček předjíždí.

Mám sice zapnutou navigaci ke Klaudince, nicméně je nějaká rozbitá a místo jasných pokynů typu "za sto metrů odbočte vlevo" jen pípá. Skvělý, protože na telefon se samozřejmě za jízdy nepodívám a zastavit není kde.

Jako svědomitý panikář jsem si cestu virtuálně projela v Google mapách, takže vím, že až uvidím dům se sloupem obloženým hnědýma dlaždičkama, tak mám odbočit doleva. Od půlky cesty jsem nervóznější a nervóznější - kde ten zatracenej dlaždičkovej barák je??

Tady je! Bohužel jsem odpovídala na něco Šimonkovi, soustředění na dlaždičky v háji a samozřejmě jsem to přejela. Zastavuju u krajnice a přemýšlím, co dál.

"Mamí, a ty uš neumíš žídit?" ozve se zezadu to nevinné dítě.

Trpělivě vysvětluju, že se jenom někde otočíme a už zas jedeme. Doufám.

Vjíždím doprava do zahrádkářské kolonie s úpěnlivým přáním, aby na konci bylo nějaké vhodné letiště, kde se otočím.

Cesta ale samozřejmě končila takovým legračním pidipláckem jen o málo větším než náš tanker. A ještě do kopce. Fajn, tady mě nikdo nevidí a aspoň na mě nikdo netroubí. A je to zdržení jen na pět minut, pořád ještě stíhám i Klaudinku.

Volám jejímu tatínkovi, že budu mít trochu zpoždění. Vyjíždím z boční uličky zpátky na hlavní. Proklínám se, že jsem se pořádně nedívala na navigaci, ale prostě až uvidím dlaždičkovej barák...

Nějak jsem ale nepočítala s tím, že teď jedu z druhé strany. Výhled mi zakrývají vzrostlé stromy. Tady už to někde musí ... aaaaa, TADY to bylo, to snad není možný, já ten pitomej dlaždičkovej barák přejela podruhý!!! Jsem už celkem na nervy, zastavuju na autobusové zastávce a couvám do šikmé boční uličky.

Nervy pracují, ulička je úzká, doháje, kdo tam dal tak blbě ten sloupek?? Už chci vyjet, když si s hrůzou uvědomím, že jsem zamanévrovala tak vtipně, že stojím předním kolem na mostku přes příkop, zadním kolem pak tak nešikovně, že do toho příkopu při vyjíždění stoprocentně vjedu. Bezvadný. Laju si nahlas, kašlu na veškeré výchovné působení na syna. Volám tatínkovi Klaudinky, jestli by mu nevadilo mě přijít vysvobodit.

Klaudinčin tatínek je formát, nesměje se (moc) a zbytek cesty do školky odřídí.

Připadám si jak blondýna z oněch všeobecně známých nevtipných vtipů.

Od té doby jsem už párkrát řídila a musím říct, že je to lepší a lepší. Pořád bych nemohla říct, že se za volant těším, ale už nemám od rána žaludeční problémy pokaždé, když vím, že zase pojedu.

Už si umím zapnout stěrače a větrák na přední sklo za jízdy (tedy aniž bych musela zastavit a řešit, kde jsou příslušné čudlíky :))

A nedávno jsem zůstala stát v zácpě u onoho kruhového objezdu, kde je cesta do kopce - a až když jsem to celé projela, došlo mi, že před pár týdny bych mě v podobné situaci poléval ledový pot. Teď jsem jen nadávala, že dorazím pozdě.

Tak třeba se někdy dostanu i do stavu, kdy mě Šimonek nebude muset popohánět, abych "jela lychle lychle, ať nás nepšedhoní všechny autíčka" :)




žádná peckamohlo to být lepšív pohodědost dobrýúžasný
  Počet hodnotících: 6. Počet návštěv: 1431. Počet komentářů: 2. Poslední aktualizace 11.2.2016, 12:57


Komentáře
Chacha, jo, ty detsky hlasky zezadu jsou nekdy vtipny a jindy na zabiti. Kdyz jsem s nimi prvne sedla za volant, v nefalsovane hruze me upozornovaly, ze sedim na spatne strane... Sedmileta projevuje na krizovatkach, kde vjizdim z vedlejsi bez semaforu, hlasite nespokojenost "Ja uz bych tam byla trikrat". Nevim, kde to sebrala, muz mi tohle nikdy v zivote nerekl. :)) A tak dal...
Laura 14:53 11.2.2016
Ano,tohle znám...vcetne hlasku zezadu(zpredu,odevsad...). Maminko,odsud bys ty nikdy nevyjela,vid? Nejhorsi je,ze muj muz tvrdi,ze jezdim celkem dobre (tedy jezdila bych,kdybych se tomu nevyhybala jak cert krizi,mysli tim to proste ovladani vozu,s tim mym uz si rozumim). Takze oba vime,ze ten zasadni problem je v me hlave a ze kdybych zatla zuby a vymazala toho panikare v mozkovych lalocich,dojela bych kamkoliv. Takhle se nicmene angazuju jen pokud opravdu musim a vim-li,ze pojedu ve spicce rano ci odpoledne,je mi spatne uz den predem.
Lamia 20:16 11.2.2016


©2018, SLEPIČÁRNA