login:
heslo:
přihlášení  (registrace)
neodhlašovat

 


Články

Přirozené rodičovství a moudrost pralesa

Joseph Sheppherd, B.A., M. Phil. (Cantab)

Popis jakéhokoliv procesu přirozeného rodičovství ve společnosti, která je jiná než ta naše, si vyžaduje popsat trochu pozadí.

Následující vyprávění se odehrává ve vesnici Meyo-ntem v oblasti Ma´an – v části Kamerunu. Lidé, kteří tam žili, jsou z klanu Eba – jednoho z 25 rodů kmene Ntumu – v překladu to znamená děti palice na chození (kulturní symbol stařecké moudrosti).
 
Pro tuto prezentaci o rodičovských praktikách je důležitý kulturní jev, který je ve světě vzácný. Ntumu se rozhodli říkat si podle svých dětí, na rozdíl od kultur, kde lidé dědí jméno po rodičích. Když byla naše sousedka ve vesnici Meyo-ntem dítě, měla svoje vlastní jméno. Ale teď, když je matkou, jmenuje se Mama Guebe – Matka Guebeho. Podobně, protože i já jsem rodič, nikdo mi neříká Joseph. Jsem Papa Anisa, pojmenovaný podle mojí dcery Anisy. Rodiče jsou definováni svými dětmi, jejich identita ve společnosti Ntumu je odvozená od jejich dětí. V pralese neexistují příjmení.
 
Jednou jsem si povídal se svou sousedkou Mamou-Guebe před jejím domem, zatím co ona rytmicky tloukla uvařený maniok v dřevěné nádobě na příjemně chutnající masu. Na zemi vedle ní ležela Ntumu mačeta s dlouhou rukojetí.
V dálce vidím chlapce, přibližně stejně starého jako byl syn Guebe, který přichází po cestičce. Ještě nikdy před tím jsem ho neviděl, musel být z jiné vesnice. Chlapec vezl nákladní auto. Byla to velmi funkční hračka, se kterou se dalo doopravdy jet. Taková auta jsem viděl na mnoha místech Afriky, ale děti Ntumu je dělali nejlépe. I na dálku dokážu říct, že Guebe si bude chtít s tím autem hrát, protože teď si hraje v hlíně nedaleko a snaží se vylákat mravence z mraveniště stéblem trávy.
Pověděl jsem Mama-Guebe, že budou určitě problémy, protože se budou chlapci o tu hračku přít. Ona mi odpověděla, že si to nemyslí, že se nic takového nestane. Vysvětlil jsem jí, že tam odkud pocházím, se děti o hračky někdy přetahují, a když se tak děje, musí rodiče zasahovat – přikážou jim, že se musí podělit. Ona tomu stále nerozuměla, protože u nich je dělení slovo, které znamená jen rovnoměrné rozdělení jídla. Pokouším se jí to vysvětlit ještě trochu jinak – že my si dělíme přístup.
„Jestli jsem to dobře pochopila“povídá, „dvě děti se hádají o hračku a ty povíš jednomu dítěti – tomu, které ve skutečnosti vlastní to nákladní auto, že se musí dočasně vzdát vlastnictví té hračky kvůli tomu druhému dítěti. Potom se od něho vyžaduje, aby stál vedle a díval se, jak to druhé dítě používá tu hračku a čekal, než přijde řada na něho, aby si mohl hrát se svojí vlastní hračkou? To se mi snažíš říct?“
„Vlastně ano, to je to, co popisuju.“ odpovím váhavě.
„A potom, po nějaké době se role vymění, druhé dítě teď pozoruje to první dítě, jak si hraje s tou hračkou a čeká, kdy bude zase na řadě?“ ptá se. „Přesně tak,“ odpovím.
„A tahle rodičovská rada funguje?“ zeptá se. „Když se jim to takhle přikáže, děti se opravdu dělí o hračky tímhle způsobem?“
„Vlastně ne,“ přiznám, „ne vždy … vlastně abych řekl pravdu, skoro nikdy to nefunguje. Hádají se i tak, protože tomu druhému dítěti to trvá příliš dlouho“
„Proč dává rodič takové rady?“ zeptá se, „když dopředu ví, že to nefunguje? Dělí se rodiče o to, co vlastní jako příklad svým dětem? Střídají se dospělí při používání například jednoho auta, které vlastní? Vozí se jeden rodič v autě, zatímco ostatní čekají, kdy na ně přijde řada?“
„Ne, to se nikdy neděje,“ připustím.
„Tak jak potom může být účinná výchova? Co se stane, když děti vidí neférovost tohoto pokrytectví a odmítnou se střídat? Musí rodiče zase zasahovat?" ptá se.
„Ano, přikážeme dětem chovat se slušně, a když se tak nechovají, vyhrožujeme jim, že když se nedokážou pěkně o hračku podělit, potom jí nebude mít nikdo.“ Ještě dřív než vypustím tyhle slova z úst, uvědomím si, jak bizardní a pomýlená je tahle výchovná technika. Ale musím po pravdě dopovědět „ Když pokračují v hádání se, sebereme hračku oběma jako trest.“ Mama Guebe na mně nevěřícně hledí a vidí, že nežertuju.
Avšak situace, která začala náš rozhovor, stále pokračovala. Malý chlapec s lákavým autem se přibližoval směrem k nám a Guebe už ho zpozoroval. Nejdříve se vzájemně přivítali. Beze slova povzbuzení rodiče se dítě s hračkou posadilo na zem před dítě bez hračky. Bez požádání chlapec rozebral svoje dílo až do nejmenší součástky, rozložil je na zem před Guebeho. Spolu si je prohlíží a vysvětlují si, co není jasné na fungování jednotlivých částí.
 
Opět bez rodičovského zásahu se oba dva postaví a připravují se jít do lesa, aby nasbírali potřebný materiál. Guebe zdvihne mačetu, ostrou jako břitva, která leží vedle jeho matky a míří k pralesu. Ani jeden chlapec se neptá na svolení rodiče a matka jim neposkytne ani malé přikývnutí na znamení souhlasu. Nenapomene děti, aby byly opatrné, ani jim nezakáže mačetu používat, že by mohla být příliš nebezpečná pro 5ti-leté děti. V kmeni Ntumu se bezpečnost neučí varováním, bezpečnost se učí pozorováním. Rodiče jsou opatrní a děti vidí, že se s mačetami zachází jako s nástrojem a ne jako s hračkou nebo zbraní. A proto fungují přirozené důsledky ve většině věcí a tím se slovní varování stává zbytečným. Matka příroda je tím hlavním rodičem a v procesu přirozeného rodičovství nedává dopředu varování o věcech jako ostrost, gravitace, termodynamika a hustota. Jak mi Mama Guebe vysvětlila, když není s čepelí opatrné, pořeže se, a jaká rodičovská rada může být efektivnější, než vzpomínka na bolest způsobenou z nepozornosti.
Za několik minut jsou chlapci zpátky s náručím plných bambusů a bez zranění. Guebe položí mačetu přesně tam, kde jí vzal. Matka nevyžaduje žádné rituální používání slov "prosím“ a „děkuji“. To, co udělal, nevyžaduje pochvalu nebo vděčnost, nebo pozitivní povzbuzení. Mama Guebe situaci nekomentovala, protože to, co Guebe udělala, je tak normální, že reakce není potřebná. Jak pozoruji, chlapci usilovně vyrábějí napodobeniny každé součástky. Toto ochotné sdílení technologie je výsledkem Ntumu výchovy. Naučit se vyrábět auto je zábavnější, než si s ním jen hrát. Mama Guebe vysvětluje, že kulturně je ten, co ví, zodpovědný za to, aby naučil toho, který neví.
Brzo mají obě děti své vlastní auto. Ntumové se nemusejí dělit o přístup, protože se podělí o technologii. Mama Guebe právě dotloukla maniok.
 
„Víš, co se stane teď?“ zeptala se mě.„Ne, nemám představu.“ odpovím „Několik týdnů si budou hrát se svými auty, než potkají třetí dítě, například monomo´o, druhou věkovou kategorii, který přidal do svého auta nějaké zlepšení, které oni ještě neviděli. A tak si znova kluci sednou na zem a všechny nákladní auta budou rozebrané a jednotlivé části prostudované.“ Vysvětluje, že tento proces se v různých podobách opakuje celý život, v každé věkové kategorii – od mon, přes nomono´o a mo´o až po nyamboro, když se z kluků stanou starci. Jak se jejich zručnosti a pochopení rozvíjí, nadále učí i jeden druhého. Celý život jsou v procesu učení, protože učit někoho jiného, co víme my sami, je nejlepší způsob jak zlepšovat své vlastní porozumění. Každý je žákem i učitelem, ne postupně, ale zároveň v každém věku. Tak, jako se mačeta v jazyku Neumu nejmenuje ostrá, ale ostřejší než předtím, tak neexistuje ukončení procesu učení. Mama Guebe dále vysvětluje, že všechno vzdělání se u Ntumu vnímá jako učení, v kterém se očekává, že učeň překoná pochopení učitele. Jak tohle nenastane, neexistuje důkaz společenského následování. Proto, jak jsem zjistil, jsou opatrní při výběru učňů. Je nesmyslné pokoušet se učit žáka, který není připravený učit se. V pralese neexistuje průměrné vzdělání.
„V těchto slovech je moudrost“ odpověděl jsem.
 
Moje sousedka omotala provaz kolem manioku zavinutého do listu, až se z něj stal tvrdý klacek s průměrem palce dlouhý jako předloktí. Zavázané maniokové klacky se na několik měsíců umístí pod skálu v potoku, než se pasta promění na průsvitnou, ale pevnou želatinu. Tohle je díky náročnosti přípravy vysoko ceněná Ntumu delikatesa.
Mama Guebe často používala toto tradiční jídlo jako metaforu starostlivosti o dítě. Dobré výsledky si vyžadují vědomosti, zručnost, snahu, důslednost a v první řadě trpělivost, abychom umožnili volný průběh přirozenému procesu zrání. Musí být aktualizovány potenciální potřeby a musí být odhalené přirozené, vrozené dobro. Maniok se užívá v tomto ohledu jako oblíbená metafora. Neoloupaný a nezpracovaný maniok obsahuje v slupce kořene toxický kyanid. Ntumu mačeta má speciální tvar, aby efektivně oddělila hrubou, hnědou, potenciálně jedovatou slupku od bílého jádra bohatého na škrob bez toho, aby ho kontaminovala. Tohle se podobá procesu rozvíjení těch správných nástrojů na to, aby se odhalilo vrozené dobro u lidí.
 
Víš, co je moudrost?“, zeptá se. Pokouším se vzpomenout, jak jsem dospěl k pochopení konceptu moudrosti. Byl to výsledek výchovy, která měla tendenci vysvětlovat věci a ne modelovat je, styl výchovy „nedělej to, co dělám já, ale to, co ti říkám“. Pamatuji si, že moudrost mi byla ze začátku vysvětlovaná pomocí příběhů. Rodiče byli zvyklí vyprávět mi dva kontrastní  příběhy o dítěti – malém klukovi, jako jsem byl já. První příběh popisoval, jak kluk následoval rady svých rodičů a všechno dopadlo dobře. „Vidíš, ten kluk byl moudrý“, říkali. Druhý příběh vždy mluvil o činech toho samého chlapce, který však neposlouchal jejich rady a všechno dopadlo špatně. „Vidíš, ten kluk byl slabý a hloupý“, uzavřeli příběh. Tohle mě samozřejmě naučilo víc o poslušnosti jak o moudrosti. Dle mé zkušenosti lidé užívají tohle slovo, ale málo z nich dokáže vysvětlit, co znamená bez nějakého příběhu.
V souvislosti s užíváním tohoto slova existují i určité kulturní omezení. V mém kmeni se lidé o druhých mohou vyjadřovat jak o moudrých. O sobě ale ne. Můžeme se vyjadřovat o našich talentech v oblasti umění, hudby a máme kulturní povolení představit se těmito talenty. Nikdo z mého kmene nemůže natáhnout ruku na pozdrav a říct „Ahoj, jmenuji se Josef a jsem moudrý, těší mě“. To by vyznělo buď velice nafoukaně, nebo ironicky. Avšak v kmeni Ntumu by takové představení nemělo takový význam, bylo by to prostě vyjádření faktů. V jazyce Ntumu není obsah potlačený formou a moudrost je doprovázená pokorou než falešnou skromností. Mezi Ntumu je moudrost brána jako cíl, který vyžaduje zručnost, naučenou od jiných, tak jako umění nebo hudba.
Samozřejmě, Ntumu stařec by o sobě řekl, že je „ten, co používá moudrost“, namísto toho, aby se prohlásil za moudrého. Podstata moudrosti je v jejím užívání. Tak, jako mačeta, je moudrost nástroj a pokud se jí děti nenaučí používat správně, vyrostou a budou ji zneužívat. V rukách toho, kdo nedostal dobrou výchovu, se jakýkoli nástroj stává zbraní.
„Zapomněl si odpovědět na otázku?“, ptá se Mama Guebe se smíchem.
„Ne, přemýšlel jsem nad tím, co vím o moudrosti“. Odpověděl jsem: „Nejsem si jist, že vím, co to znamená. Od koho se můžu dovědět odpověď na takovou otázku?“
„Zeptej se nejmladší osoby, která ti bude schopna odpovědět, a nejstarší, oba dva tě něco naučí“, navrhla. 
Zní to jako dobrý nápad a vnímám to jako úlohu ve svém vzdělávání. Ale jako výsledek příkladu, který mi poskytli mí rodiče a který ve mně zanechal potřebu okamžitého uspokojení a jejich často opakovaného hesla „carpe diem“, který ve mně zanechal potřebu využít jakoukoli příležitost, obrátil jsem se k jejímu pětiletému synovi, který se prochází se svým novým autem po prašném chodníku.
„Guebe, co je to moudrost?“, zakřičím na něj.
„Ještě nevím“, odpoví Guebe bez zaváhání a protože nemá víc co dodat, vrátí se nazpět ke své první lekci ježdění.
Nejbližších několik dní jsem strávil ptaním se jiných dětí na tu samou otázku a nakonec jsem našel desetiletého monomo´o, který má odpověď.
„Moudrost je vhodné použití vědomostí.“ Odpoví. „To ví každý.“ Tahle odpověď mi přišla zrádně jednoduchá, ale čím víc o ní přemýšlím, tím hlubší mi jeho odpověď připadá. Dosáhnutí druhé části úlohy bylo náročnější. Několik týdnů jsem nenašel starce, který by byl ochotny najít si čas a promluvit si se mnou o moudrosti. Každý mě poslal k někomu jinému, který byl popisovaný jako učenější, než on sám. Nakonec se vytvořil uzavřený kruh – poslední mě odporučil zajít k tomu prvnímu. Přestal jsem se ptát.
 
Nakonec, jednoho dne, zatím co si pochutnáváme na amang mbong paličkách, které Mama Guebe přinesla zpod skály v potoku, zastaví se Papa Atanga u její chatrče.
„Mbolo“, pozdraví mě.
„Ambolo“, odpovím a postavím se na znak úcty.
„Slyšel jsem, že ses tázal všech nyamboro starců a žádal jsi je, ať tě naučí něco o moudrosti. Zvolili mě, abych zjistil, jaký jsi žák“. Papa Atanga není nyamboro ina pouze díky svému věku, také je nositelem hodnotného pojmenování nkukuma – je vysoko vážený pro svoji moudrost.
„Jsem dítě, které se chce učit“, odpověděl jsem s úsměvem. Je to běžná Ntumu odpověď používaná v přítomnosti stařešiny. Tohle rozesměje Papa Atangu, protože si všiml, že jsem záměrně zaměnil výšku tónu na několika slabikách, měníc tím význam na „jsem křižovatka, která se učí vařit“.
„Co je moudrost?“, ptá se mě Papa Atanga přímo.
„Ještě nevím“, odpověděl jsem, používajíc Guebeho odpověď.
„To je nepravdivá odpověď“, poznamenal suše, „a ty to víš. Snad nejsi mo´o? Nežil jsi dost roků na to, aby ses za něj považoval? Jestli zůstaneš v téhle falešné skromnosti, nebudeme se mít na toto téma o čem bavit.  Řekni mi, co víš, abych věděl, jakým studentem budeš, jestli se rozhodneme pozvat tě do učení.“
„Moudrost je vhodné použití vědomostí“, nabídnul jsem jako odpověď a pak mu řeknu o všem ostatním, co jsem pochytil od svých rodičů a vrstevníků. Řekl, že je to začátek, ale poznamená, že jsem byl velice zabržděný ve vzdělání, protože jsem nebyl vzděláván svými prarodiči a jejich generací. Rodiče a vrstevníci nejsou nejlepší generací na hledání moudrosti. Pozorně poslouchá mé vyprávění o tom, co vím, nebo aspoň o čem si myslím, že vím a na konec mě informuje, že stařešinové kmene možná budou ochotni vzít mě do učení minkana, učení o příslovích deštného pralesa.
Také mě seznámil s faktem, že ostatní nyamboro moc nevěří v můj úspěch, protože pocházím z kmene lidí, kteří opakovaně prokázali, že ještě nepochopili hloubku své povrchnosti. Je toho hodně, co je potřeba se odnaučit. Z popisu, který následuje, jsem pochopil, že toto učení je forma výchovy,   o které jsem ani nevěřil, že je možná. Není to individuální výchova rodičů, ale kolektivní rodičovství celé vesnice. Dostanu to, co dostane každý Ntumu – nejlepší možné vzdělání. Je to učení ve formě řízeného pozorování rodičovství, které objasňuje podstatu a účel modelování. Tohle je velice cenné v mém antropologickém bádání, ale je to ještě cennější pro můj osobní růst. Dostal jsem šanci dostat rodičovskou výchovu, nebo lépe řečeno prarodičovskou výchovu celé generace stařešinů.
„Teď máme místo, kde můžeme začít“, poznamená Papa Atanga, „je mnohem složitější dosáhnout pocitu přiměřenosti, než získat vědomosti o tom, jak věci fungují. Přiměřenost vyžaduje koukat se očima všech kolem vás a být schopný vidět to, co vidí oni, bez toho, abyste oslepili svůj vlastní zrak.“ Papa Atanga vysvětluje, že lidi vidí svět odlišně a proto mají jiné názory. Je důležité mít názor na to, co vidíme, ale musíme být stejně informováni o názorech jiných lidí jak o tom vlastním. Ptá se, „Jak jinak můžou být lidi jednotní a stále odlišní?“ V odpovědi na svou vlastní otázku tvrdí, že nalezení společného smyslu pro přiměřenost je důležité. 
„Pokud se dva lidé“, říká Papa Atanga, „bez ohledu na to, jak odlišní se zdají být, dokážou shodnout na tom, co je přiměřené, stal se z nich jeden národ, jeden kmen.“ Jedním z výsledků jakéhokoli rodičovství je identita. Papa Atanga říká, že kolektivní identita nemusí být založená na předpokládaných a křehkých atributech jako rasa, pohlaví, národnost, nebo kultura. Tvrdí, že pravá sociální soudržnost je založena na sdíleném vnímání přiměřenosti. Tohle je kouzelné lepidlo, které drží společnost pohromadě. Bez formalit či iniciace, učení začalo. Časem odhalí výchova nyamboro mnoho zajímavých vhledů, ale tahle první lekce na téma přiměřenosti je asi nejrelevantnější v diskusi o přirozeném rodičovství. Přirozené rodičovství není pohled jednoho páru očí a každý člověk to bude vnímat a popisovat odlišně. Avšak Ntumové vnímají rodičovství v kultuře, v které se rozhodneme žít, a rodičovství v přírodním světě komplementárně.
Tenhle holistický pohled přesahuje způsob rodičovství, který se odehrává jen za zdmi naší konkrétní chatrče. Je to kombinace výchovy získané v osadě a výchovy, která se děje, zatím co sami kráčíte cestičkou pralesem. Když spočítáte vlivy viděného i neviděného, každý z nás přichází do styku s mnohými rodiči. 
Papa Atanga říká, že nyamboro si všimli, že kladu velký důraz na získávání vědomostí, hlavně pro sebe, a mají podezření, že na konci pralesa je víc takových, jako jsem já. Řekl mi, že získávání vědomostí je přirozený důsledek života, a proto být hrdý na své vědomosti je zvláštní jev. Každé zvíře se učí, než umře, i letmý pohled na přírodu odhalí, že pokud něco žije, stále se učí. Zato moudrost je možná mezi lidmi, protože oni hodnotí zkušenosti svých předků a předvídají zkušenosti svých následovníků. Tímto způsobem mohou vhodně používat své vědomosti. Od Papa Atanga jsem se naučil, že individuální vědomosti mohou být vlastněny bez účasti ostatních, ale moudrost ne. Ve své podstatě je moudrost interaktivní a hrdost se více hodí ke kolektivním úspěchům moudrosti.
 
Tihle členové kmene jsou si vědomi toho, že cestičky se rozšiřují a stávají se z nich cesty, a když je člověk následuje, jednou ho vyvedou z pralesa a stanou se městskými ulicemi, kde je všechno jiné.  Tam rodiče často učí a ukazují svým dětem, že cílem života je moc a vědomosti – hlavně vědomosti nepřístupné jiným se stávají prostředkem dosáhnutí tohoto cíle.
„Vědomosti jsou moc“, říkají svým dětem bez toho, aby se zamysleli nad tím, jak takový postoj ovlivňuje celou společnost. Tam žijí lidé, kteří mluví více o moci, než o moudrosti. Od dětství jsou učeni věřit, že moc je schopnost vnutit svou vůli někomu jinému, ale když nevíme, co je v životě důležité, individuální vůle se stává individuálním rozmarem. Ve skutečnosti se pak moc stává pouhou schopností znevýhodnit někoho jiného. V kmeni Ntumu tohle není vnímáno jako příliš  chvályhodné. Moudrost je mnohem vzácnější a trvalejší cíl.
Protože cílem je moudrost a ne poslušnost, Ntumu děti nedostávají výchovné instrukce ani nejsou nuceny poslouchat rodičovské požadavky. Tyhle znaky jejich rodičovství mají určité překvapivé důsledky. Vhodné chování je vnímáno jako výsledek pochopení toho, co je přiměřené. Protože rodiče neprojevují osobitou autoritu, ale umožňují, aby se do výchovného procesu zapojila celá vesnice, rebelantství, které je průvodním jevem autoritativního přístupu, je nepřítomné. Následně anebo současně, děti nejsou ponižovány, zneužívány, bity ani plácány. Zároveň však nejsou ani rozmazlovány. Jsou přivyknuty na těžkosti. Zajímavé je, že příkazy jako „Ne!“ nebo „Nedělej to!“ jsou slyšet pouze zřídka. Jestli nějaká situace vyžaduje slovní nápravu, je to ve formě specifické instrukce a ne nějaké negace bez instrukce. Další zajímavý aspekt jejich výchovy je jejich rozhodnutí, že rodiče nejsou nejvhodnější osoby na předávání moudrosti dětem, protože nejsou dostatečně staří, aby to tak dělali. Rodiče poskytují praktické zručnosti a zručnosti přežití. Moudrost je doménou prarodičů a následně je cílem života být prarodičem.
 
Jak jsem uvedl, očekávání rodičů a prarodičů jsou předávány prostřednictvím modelování, ale při tomhle příkladném chování jsou i ústně předávané tradice kmene Ntumu. Tyhle minkana, krátké přísloví pralesa, jsou sesbírané zkušenosti předešlých generací, které v sobě obsahují kmenové standardy jejich společenského zřízení. Často představují a definují adekvátní chování a jsou následovány potomstvem v kmeni bez ohledu na jejich věk. Tohle je truhlice jejich rodičovských návodů, které jsou prezentovány bez nátlaku a nepřímo přes úsměvy, metafory a přirovnání z přírody. Například: „Nikdy nezahoď svůj klacek před tím, než ráno potkáš prvního pocestného na cestičce.“ Tohle je jedno z více jak 500 mikana, které jsem sesbíral. Tahle konkrétní analogie se používá ve výchově, aby komunikovala výhody spolupráce. Doslovná úroveň významu připomíná lidem, že během noci přichází rosa a sedá si na dešťový prales. Rostliny vedle cestičky mezi osadami ztěžknou od rosy. Ráno, první osoba, která kráčí cestičkou, sebere větev nebo klacek a otřese rosu z rostlin před sebou, aby její oblečení nepromoklo. Tohle je potřeba dělat jenom do té doby, než potká někoho, kdo přichází z opačné strany. Potom, jak přejdou kolem sebe, klacek už není potřeba, protože ten druhý pocestný již vysušil rostliny před sebou. Má to i mnoho jiných významových úrovní.
 
Kmen Ntumu není jediný národ, který nám může poskytnout hluboké pohled do výchovy. Kultury všude na světě, včetně té naší, mají důležité vhledy. Tahle kulturní diverzita je studnicí světa. Na závěr musím říct, že nejsem jediný, kdo hodně získal pobytem v kmeni Ntumu. Moje 3letá dcera má teď 33 let, hodně cestovala a je z ní velice talentovaná archeoložka s vlastní mačetou a ještě všemi prsty. Od Ntumu jsem se naučil, že naproti všemu čeho jsem dosáhl, nikdy nejsem víc, než Papa Anisa. V dešťovém pralese neexistuje větší kompliment.
 
 
Knihy od tohoto autora: A Leaf of Honey and Proverbs of the Rainforest, Bahá'í Publishing Trust, London, 1988. Guebe and the Toy Truck, the Adventures of Goli and Kadjam, George Ronald Publishers, Oxford, 1986.
 
Záznam přednášky z konference Prirodzene rodicovstvo/Bratislava 2008
 


©2018, SLEPIČÁRNA