Bylo to za blahoslavené paměti Kakoně krále, když v jedné dědině chudá žena, které bylo devadesát šest let, dítě porodila, tak silné a velké, že podobného mu nikdo neviděl. Sousedé, kdekterý, chodili na podívanou, ba i do okolních vesnic se ta zvěst roznesla a lidé přicházeli podívat se na to divotvorné dítě. Nebylo pamětníka, že by která z žen takové dítě byla kdy porodila.

"Nu, matko, víš co?" řekl rozradovaný otec, "ty toho chlapce musíš devět roků kojit, protože možná že z něho něco pořádného vyroste." "Inu když tak chceš, ať je ti po vůli," odpověděla žena a při tom zůstalo. Matka chlapce kojila a chlapec ode dne ke dni se měnil, že rodiče nevěděli podivením co počít. Po třech letech dovedla ho matka do lesa k jednomu smrku, jestli by s to byl vytrhnouti ho; ale nemohl. Odvedla ho domů a poznovu tři roky kojila. V šestém roku zase ho do lesa zavedla; to už menší smrčky vytrhoval jako konopí, ale duby a buky ještě nemohl. "Ej mamko, mamko," pravil matce, "dobře jste mě odkojila, ale ještě se bojím, že by mi to trhání buků uškodilo. Nechtěla byste mě ještě jednou tři zimy kojit?"

"I když chceš, však já to ještě udělám," slíbila matka. Po devíti letech šel chlapec do lesa a největší buky i s kořáním vytrhoval a vrchem dolů obracel. Nazvali ho Valibuk.